Zaklínač [Andrzej Sapkowski]

12. května 2015 v 19:40 | Kemata |  Knihy
Svým způsobem mi můj knižní blog začal chybět, a tak jsem se rozhodla, že svým přečteným knížkám dám prostor i zde, na hřbitově. Možná trochu jiným způsobem a bez recenzí na téměř každou knihu, možná spíše určitou formou povídání či - právě v tomto případě - určité shrnutí mnou přečtených celých sériích.
Pravdou zůstává, že u Zaklínače použít "právě přečtených" je lehce zavánějící. Celou sérii jsem poprvé začala číst na konci června minulého roku, nicméně jsem podle všeho šla tou nesprávnou cestou - omylem přeskočila povídky a začala prvním románem, Krví elfů. Až v dubnu jsem se vrátila k Poslednímu přání a podruhé začala má trasa po neskutečném a zajímavém světě, které vzniklo z pera polského autora Andrzeje Sapkowského.


Svět Zaklínače mi dlouhou dobu unikal - snad i z toho důvodu, že najít fantasy v naší městské knihovně bylo ve staré budově pro mě takřka nemožné. Nicméně po přestěhování a alespoň částečnému utřídění fantasy a sci-fi do samostatných polic, se přede mnou objevil naprosto nový a velmi zajímavý svět. Pravda, Zaklínač není žádná novinka - česky vycházel poprvé již v devadesátých letech a podle všeho si získal zaslouženou popularitu. (To, že jsem na něj narazila až tak pozdě, je patrně kvůli mému datu narození a zvláštnímu umění vyhýbat se všemu naprosto populárnímu... Respektive o tom, že je to dobré, se dovím nejčastěji až v průběhu čtení dané knihy/série.)

Zaklínač - alespoň pro mě a vždy to tak budu tvrdit - začíná povídkami, ukrytými ve dvou prvních knihách, Poslední přání a Meč osudu. Rozhodně je doporučuji přečíst si dříve než samotnou pětidílnou ságu. Sice i zde vám mohou být některé věci nejasné a například hned první povídka, Cesta, z níž není návratu, stojí naprosto mimo děj později ságy, nicméně když pak při čtení Krve elfů a dalších knih nebudete mít žádný problém - nebudete se zbytečně ptát, o jaké proroctví vlastně šlo, kdo je ta čarodějka Triss a proč ji Geralt odmítá kvůli nějaké Yennefer.

Povídky jsem si oblíbila vážně moc - třebaže nesouhlasím s tvrzením, že jsou mnohem lepší než romány, mám je zhruba tak nastejno - jsou poutavé, často alegorické, autor upravuje motivy obecně známých pohádek, aby je následně dosadil do svého vlastního světa, často i s odlišným koncem. V celkem patnácti povídkách se seznámíte se zaklínačem Geraltem i trubadúrem Marigoldem, dozvíte se o tom, co je vlastně s tou tajemnou princeznou Ciri, i jaký vztah má zaklínač k čarodějkám, Triss a Yennefer.

Svět Zaklínače je na zajímavé vedlejší postavy velmi bohatý - a dokazuje to i následná sága pěti knih. Sice to není Píseň ledu a ohně (obecně by se dalo říci, že srovnávat tyto dvě série je nemožné), nicméně i zde se setkáme s vypracovanými epizodními postavami. Co se týče pak jejich ztrát... No, to si to raději přečtěte sami, tady to je bez spoilerů.

Krev elfů, Čas opovržení, Křest ohněm, Věž vlaštovky a Paní jezera - sice by někdo mohl tvrdit, že pokud čtete ságu, je tu vždy pravděpodobnost, že vás po několika dílech unudí, ale Zaklínač to s přehledem vyvrací. Proč? Protože každý díl je naprosto jiný. Některé na sebe ani přímo nenavazují, události jsou podávány retrospektivně, z pohledů různých postav - a nejen těch hlavních -, mění se forma, místo i čas.

A o co v této sáze vlastně jde? Jednoduše řečeno, jistá princezna, Ciri, je spřízněna sudbou se zaklínačem Geraltem. Merlinužel v době, kdy se Nitranské císařství snaží postupně podmaňovat severní království, kdy vznikají i rozepře mezi čaroději, kteří jeví o Ciri nevídaný zájem. Do toho jsou tu stále příšery, které někdo - zaklínač - musí zabít. Občas se vyskytne nějaký rasový problém a občas něco, o čem Marigold složí baladu - či všechny své přátele zavleče do dalšího maléru.

Je také dobré zmínit, že kromě povídek a ságy existuje i další, osmá kniha. Bouřková sezóna, co vyšla teprve loni, se prakticky dá číst kdykoliv. Jedná se o samostatný příběh, časově stojící ještě před Krví elfů a patrně i před povídkou Zaklínač. Zajímavá a poutavá jednohubka o Geraltovi, který se znovu dostane do problémů (a znovu s čarodějkou, to je ale překvapení).

Co se týče mě samotné, Zaklínače mám vážně ráda a upřímně doufám, že se mi ho jednoho dne podaří i dostat do mé vlastní knihovny. A třebaže jsem na konci Paní jezera jen šokovaně zírala na poslední stránky a proklínala autora do nějakého pátého kolena, jedná se svým způsobem i o velmi zábavnou fantasy. Skrytá satira, půjčování různých motivů, odkazy na historii našeho vlastního světa. Pro mě osobně milá, tajná a skrytá kritika na pozadí slov v nevinném fantasy, která vždy příjemně překvapí.

Z postav jsem si vážně zamilovala Geralta. Leč je líčen ne zrovna přitažlivě, je tak trochu nemožné mu nepodlehnout. Sice by ho člověk občas za něco praštil či nakopal k baziliščímu hnízdu, ale na druhou stranu, za většinu svých potíží skutečně nemohl.
Na rozdíl od Marigolda. Tohoto pěvce jsem měla osobně radši v povídkách, v románech místy působil jako rušivý prvek. Nicméně se jedná o pěvce, s předobrazem v našich vlastních středověkých trubadúrech. A ti často končili kdesi pověšení a ne zrovna náhodou, není-li pravda.
Pokud bych měla říci něco o Ciri, tak jen to, že stále moc netuším, co si o ní myslet. Ke konci příběhu již nahrazovala postavu Geralta, dostávala se do popředí, zažilo toho mnoho, a pokud si jednou získala mé sympatie, častokrát je vzápětí ztrácela. Podobně na tom byla Yennefer - po přečtení povídek jsem ji vážně, ale skutečně vážně nemusela. Pro mě arogantní a egoistická čarodějka, která si svou reputaci ale vylepšila některými svými činy v samotných románech. A snad mi ji i na konci bylo líto.
Trochu jsem litovala, že více prostoru nedostala Triss. Snad má nejoblíbenější čarodějka se zajímavým osudem a ještě zajímavějším pohledem na život. Co byste ale čekali od Čtrnácté z Pahorku, že ano.
Z epizodních postav jsem si vážně zamilovala Očko, upíra Regise a lučištnici Milwu.

Ságu určitě doporučuji k přečtení a případně si s někým o ní ráda popovídám. :) Pokud také chcete, v nedávné době mě zaujal tento re-reading Zaklínače. :)

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 cwrcekk | E-mail | Web | 13. května 2015 v 13:48 | Reagovat

Veľmi pekný článok a teší ma, že môj projekt niekoho zaujal :) Takto nejak by som si predstavovala vystupny clanok z re-readingu, ktory organizujem :)
Je skvele vidieť, že Zaklínač má svojich verných čitateľov.

2 Kemata | E-mail | Web | 15. května 2015 v 17:47 | Reagovat

[1]: Děkuji. :) Já jsem ráda, že někdo takové projekty pořádá, z vlastní skutečnosti vím, že v prosinci jsem si re-reading Hunger Games užila. :) Jen Zaklínač už nějak nevyšel, když jsem ho zrovna dočetla. :)

3 Ania | E-mail | Web | 5. července 2015 v 22:21 | Reagovat

Je hezké vědět, že stále ještě někdo dokáže najít tu krásu Zaklínače v knihách, místo toho, aby jen dokola omílal hry (neříkám, že jsou špatné, ale známe to - někdo si to zahrál a myslí si, jak to všechno ví a je machr - ideálně když u toho neumí vyslovit Geraltovo jméno, že?). Zaklínač je pro mě jedna z opravdu srdcových záležitostí a snad i proto se mi tvůj článek líbí, byť sem na něj narazila náhodou. A jo, ono ty povídky mají jakoby "připravit" na ty romány... :D Co se týče postav - Geralta si snad nejde neoblíbit, i přes to všechno a ani Yen mi tolik nevadila - na rozdíl od Ciri. Protože k té mi sympatie vydrželi vskutku jenom chvíli. Máš pravdu, Triss mohla dostat více prostoru, tak snad ještě Sapkowski něco napíše. Po Bouřkové sezoně máme ještě naději, ne? :D Tvůj článek byl vskutku osvěžující, jak říkám, když někdo dokáže pochopit kouzlo a hloubku zaklínače z knih, vždy mě to potěší :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama