Stres je zlo

20. května 2015 v 13:50 | Kemata |  Téma týdne
Každý rodina má v dnešní době už nějakou dědičnou nemoc. Od těch méně závažných až po ty, které vám ze života udělají peklo. A ta moje není výjimkou, zvlášť pokud bych měla mluvit o matčině straně, od které jsem pochytila skutečně zajímavé věci. Kromě zvládnutelných vad zraku (krátkozrakost, šeroslepost, v budoucnu šance na šedý i zelený zákal) jsem dostala i větší předpoklad na rakovinu. Nebo ne? Jak to s ní vlastně je?


Poslední tři generace z mamčiny strany rakovinu měly. Pokaždé jinou, léčitelnou i neléčitelnou... Ve stále zvládnutelném stádiu, ale i v takovém, kdy se s ní někdo léčil přes deset let - a neúspěšně.

Možná proto se mě trochu více dotýká slovo "karcinogenní". Nějaká část mého já si pokaždé přijde blbě, když má opečený špekáček z ohně, protože všechny ty průzkumy v dnešní době a podobně. Jenže zároveň jsem s tím naštvaná. S tím, jak to slyším až moc. Najednou je karcinogenní všechno. Všechno jídlo, všechna elektronika, celý moderní svět.

Neříkám, že moderní svět v tom nemůže hrát roli. Že znečištěné ovzduší severních Čech v minulých dobách vážně bylo na pěst. Že to pořád není ideální a vážně to cítím pokaždé, když jsem někde na jihu, a to i přesto, že když vykouknu z okna, nevidím žádné kouřící komíny.

Jenže... Popravdě řečeno, u nás v rodině se o rakovině moc nemluví. Ale když už ano, viník se najde dost rychle. Stres. Žádné jídlo, žádná technika, žádné životní prostředí. Jen obyčejný, lidský stres. Nepřímo potvrzeno (na sto procent to nikdy nebude) posledními třemi generacemi.

Stres. Kvůli životní, rodinné či jakékoliv jiné situaci. A v naší rodině nic divného, protože jsme - především právě z mamčiny strany - strašní stresaři. Stresujeme se kvůli kravinám, kvůli všemu, i když v duchu víme, že to zvládneme. Víme, že jsme chytří, inteligentní, že není kam spěchat, ale je to tak. Stresujeme se.

Víte, je zvláštní, když nějak tušíte, co vás možná jednou zavře na nějaký čas do nemocnice. Že se sice s tím snažíte bojovat, žít, zvykat si, od nejlehčích testů až po ty těžší, ale i když to ve výsledku nedáváte najevo, ten stres vám stejně šílí v hlavě, rezonuje a houká, hlásí se o slovo.

Víte, že rozhodnutí jít na těžkou vysokou je možná více než šílené, když z ní už někdo jiný tu rakovinu měl, třebaže úspěšně překonanou a nakonec i školu více než s dobrým výsledkem dodělanou.

Člověka to děsí. Možná to děsí všechny okolo mě.
Jen se o tom nemluví.
Protože lidé vůbec nechtějí mluvit o tom, co si předávají z generace na generaci.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 naoki-keiko | Web | 20. května 2015 v 14:32 | Reagovat

Dnes se stresujeme všichni a stres je dnes spouštěčem prakticky všeho, dlouhodobý stres je zhoubný, ale nedá se z něho dostat, jedině se odstěhovat na opuštěný ostrov. Vlastně my sami se ke stresu nutíme, okolí nás stresuje, v celém životě nemusíme prožít chvilku klidu.

2 :-) | 20. května 2015 v 14:32 | Reagovat

Stresová reakce není zlo. Je to něco, co máme proto, abychom byli ostražití před nebezpečím.Nějak nás varuje. To, že si jej vykládáme negativně je věc druhá.

3 Kemata | E-mail | Web | 20. května 2015 v 16:29 | Reagovat

[2]: Já nevím, ale v takové písemce nebezpečí nevidím. :) Přesto se nějaká část mého mozku z toho stresuje, tak nevím... :/

4 Tee Pee | 20. května 2015 v 17:58 | Reagovat

Zdravím Tě,
netuším jak začít, nikdy jsem nebyla nucena nic podobného dělat, ale bylo mi to doporučeno a logicky jsem si i jistá, že je to asi to jediné, co mi může pomoci splnit můj sen. Proto se předem omlouvám, pokud Tě má žádost bude obtěžovat, ale věř, že i těch pár sekund, které mi věnuješ, mi pomůže splnit můj největší sen.
Jsem hrdá majitelka toho nejúžasnějšího stvoření, které jsem kdy potkala- tříleté psice čistokrevného voříška jménem Amy. Ačkoliv jsme si prošly nejednou nesází, je mým nejlepším parťákem, přítelem, ochráncem a oddaných společníkem. Po váhání a uváhách "ono to stejně nevyjde" jsem se nakonec rozhodla nás přihlásit do jisté soutěže. Pokud jsi dočetla až sem, jsem Ti velmi vděčná za Tvou pozornost a dovolím si troufale požádat, zda by jsi mi tento sen pomohla splnit. Stačí otevřít tento odkaz → http://www.brithappytogether.cz/ a pod prvním videem ("Tee Pee") kliknout na tlačítko "To se mi líbí".
Předem děkuji a věřím v Tvou pomoc :).

5 baruschkasf | E-mail | Web | 20. května 2015 v 21:05 | Reagovat

Já proti stresu používám čokoládu...
Možná je karcinogenní, ale když si dám tabulku tady u blogu, vlastně mi to je jedno :-)
Takže asi funguje :-)
Ale to se mi to mluví, co?
Rakovina mého taťky jen spinká, takže pohoda a stres v naší rodině tak asi není :-)
To je jeden z nejvýraznějších genů, který jsem zdědila...
Ten klid a flegmatismus...
Držím palce :-)

6 Kemata | E-mail | Web | 23. května 2015 v 16:09 | Reagovat

[5]: Děkuji. :) Také bych chtěla být flegmatik - upřímně k němu mám docela daleko. :)

7 Uraluska | E-mail | Web | 24. května 2015 v 0:24 | Reagovat

Taky mám pocit, že karcinogenní je dneska všechno, vlastně i žít. Ale ač nemám medicínské vzdělání, nepochybuji, že ten stres v tom bude hrát obrovskou roli.
Já to v tomhle mám dobré. Sice nežiju ukázkově, často musím zvládnout spoustu práce, ale zkoušky či blížící se termíny mě zejména vyburcují k lepším výkonům a převážně se mi daří si průběžně dávat pauzu, ať už s kamarády v čajovně, na procházce nočním městem, sama u dobré knížky, v dunícím vlaku, prostě nějaké uvolnění. A mně to stačí, abych pak byla v pohodě.

Jinak mi přijde, že lidi mluví i o tom, co si předávají z generace na generaci. Ale někteří asi nemluví o tom, s čím se moc neumějí vyrovnat.

8 all-is-magic | E-mail | Web | 11. června 2015 v 19:15 | Reagovat

Já se taky někdy stresuju, ovšem každý mi říká, že jsem pohodář... ale jo, když se nad tím zamyslím, jsem opravdu pohodář. Mám to částečně po tátovi a částečně po mamce - táta si nic nedělá každodenních drobností a mámu snad nejde pořádně naštvat :D Ovšem krásně se v tom oba doplňují... :)

9 Xerodoth Sigmius | E-mail | Web | 7. července 2015 v 21:26 | Reagovat

Mám zatím tři účinné metody, jak proti stresu bojovat.

a) Stresem. Protože oheň proti ohni. Stres zabiju stresem z něčeho jinýho.
b) Nestresováním se. Je to kontroverzní, nepříliš oblíbené, ale stoprocrntně účinné.
c) Přikládáním pijavic na spánky a do středu čela.

Obecně se nejvíce doporučují první dvě varianty.

10 Choi Mari | Web | 9. září 2015 v 8:44 | Reagovat

Téměř všichni dědovi sourozenci zemřeli na rakovinu. Máma má rakovinu. Takže moc dobře vím, jaké to je. Člověk už jen čeká, kdy přijde řada na něj.

Jinak máme v rodině (naopak z tátovi strany) syndrom. Nevím, co přesně to je, jen že je to něco s klouby. Každopádně mě téměř denně bezdůvodně bolí kolena a občas mě bolí klouby na rukou. Léčba na to není, tak to holt budu muset nějak přežít.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama