Praha, 8.5.

9. května 2015 v 17:29 | Kemata |  Deník
Včera bylo krásně. Státní svátek, teplo, sluníčko. Všude nějaká akce, všude lidé... A já poprvé potkala Yimu.
Nutno podotknout, že to bylo setkání plánované. Pokud se s někým znáte a mezi vašimi bydlišti se nalézá několik stovek kilometrů, sotva ho jen tak náhodou potkáte v Praze. A na státní svátek. A pak s ním prolezete několik pražských hřbitovů.


Ne, abych byla upřímná, naše setkání začalo - značně neoriginálně - na hlavním nádraží. Jako rozpoznávací znamení byla zvolena kočka v životní velikosti, která tam dělala reklamu na kapsičky. Nicméně jsme se poznaly vcelku rychle, i v davu všech možných lidí a hokejových fanoušků. Což se dalo počítat jako první úspěch.

Vzápětí jsme se vydaly do Petschkova paláce. Den otevřených dveří a kdo by se nechtěl podívat tam, kde za války sídlilo pražské gestapo? (Dobře, patrně skoro každý, ale nekažte mi radost.) I tam dopadlo vše dobře, pokud nepočítám Yimin šok z portrétu našeho prezidenta (ne ve vyslýchacích místnostech, ale již nahoře v reprezentativních prostorech... ale minulý týden jim tam údajně na stejném místě visel Hitler...).

Následně jsme se už vážně vydaly na hřbitovy. Nejprve na Vinohrady, při cestě jsem byla seznámena s nejoblíbenějším pražským přechodem Yim. Na Vinohradech pak Yim zapálila několik svíček Havlovi - nutno podotknout, že to jí ještě zapalovač fungoval bez problému. Pak už to bylo jen kousek na Nový židovský hřbitov. Doporučuji tam výlet všem, kteří si myslí, že hřbitovy musí být jen pesimistické, protože je tam vážně krásné - všude zeleno, všude samá sojka.

Všechny fotky má na svědomí Yima.

Pak přišly (ne doslova) Olšany. O něco více lidí, a tak stále doufáme, že jsme nikoho neznepokojily stylem, kterým jsme zapálily svíčku Kollárovi. K náhrobku nebyla žádná cesta, kudy by se tam dalo jít, tak jsme barbarsky přešly po trávníku - a jestli už i to byl hrob, nevíme.
K mému štěstí a vzdálenému (velmi vzdálenému) příbuzenskému vztahu jsem pak Yim dotáhla i k hrobu Erbena.


Od Olšanského hřbitova jsme jely na Vyšehrad. Nutno podotknout, že jsem tam nikdy dřív nebyla. Ale pokud se mi poštěstí mít při studiu na vysoké škole nějaký volný čas, určitě tam budu ráda chodit. Sice je tam hodně lidí, ale je tam hezky.
Co se týče tamějšího hřbitova, bylo zapalování svíček již mnohem náročnější. Kromě toho, že u některých jmen to byla povinnost (Yima se například Boženě Němcové potřebovala omluvit za pokaženou písemku z českého jazyka, který obsahoval právě Babičku), se vyskytl také úkaz poněkud nemilý. Totiž, zapalovač Yim a mé sirky nechtěly příliš fungovat, a pokud již ano, častokrát to končilo lehce ohořelými prsty. Znovu doufáme, že jsme nikoho nepohoršovaly. (Na druhou stranu, bylo smutné vidět tolik hrobů bez svíček.)
Když jsme i Máchovi zarecitovaly Máj, vydaly jsme se dál. Stále na Vyšehradě se nám podařilo (či spíše Yim) přemluvit jednoho mile vyhlížejícího pána, aby nás vyfotil. Pak jsme si sedly do trávy, jedly, já si trhala sedmikrásky a Yima fotila. Zdržely jsme se až do třetí, a pak se vydaly dál. Směrem na Karlův most a Lichtenštejnský palác na Kampě.


Třebaže byl Lichtenštejnský palác přidán na program mezi posledními, stejně nás mrzelo, když jsme ho musely vyškrtnout - nicméně stát dlouhou frontu na sluníčku se nám rozhodně nechtělo. Pozdravily jsme Lennona, pak zjistily, že na Starý židovský hřbitov se nejspíš také nedostaneme, a tak jsme jely, už docela utahané, na Ďáblický hřbitov.
Bohužel jsme ho neprošly celý a v důsledku únavy ke všemu zapomněly, na jaké čestné pohřebiště jsme původně vlastně chtěly. Prošly jsme jen to s italskými a jugoslávskými partyzány a oběťmi Pražského povstání, Třetí odboj snad zvládneme příště.

Nakonec nás čekala už jen cesta na nádraží (to víte, maminky nás chtěly doma) a trochu smutné loučení. Vážně, já chci Yimu domů, přestěhujte mi ji sem z Brna!
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Yima | E-mail | Web | 9. května 2015 v 17:38 | Reagovat

Nebo se ty přestěhuj do Brna. :P

Při vzpomínce na ohořelé prsty jsem se musela smát. Dívám se na svůj palec a už vypadá normálně. A už ani nebolí. Právě naopak, vůbec ho necítím!

Snad bych jen dodala to, co Kemata opomněla, totiž Peroutkův hrob. Člověk o Peroutkovi slyší skoro den co den, sleduje kauzu Peroutka vs. Ovčáček, je mu z toho všeho na nic, poněvadž Zeman je prostě Zeman. Zapálily jsme Peroutkovi svíčku jako takový protest, víte co.

Těším se na příště, drahá! :3

2 Andrea | Web | 9. května 2015 v 18:02 | Reagovat

Jo jo, včera bylo krásně, taky jsem navštěvovala ake :). Mám ráda Den vítězství, to je Praha otevřená úplně všude, i parlamentní budovy, toho jsem musela využít :)

3 Kemata | E-mail | Web | 10. května 2015 v 18:18 | Reagovat

[1]: Já také, drahá!

[2]: A dostala ses někam dovnitř? :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama