(Po)city ve slovech

18. dubna 2015 v 18:10 | Kemata |  Téma týdne
Někteří lidé mi vyčítají, že ve svých povídkách zabíjím. Že si vytvořím postavu, ale dám jí osud, který ji stejně brzy dovede k ne moc šťastné smrti. Vyčítají mi, že je přinutím si postavy zamilovat, něco k nim cítím, až z toho mám někdy pocit, že si tu mojí povídku spletli se sedmým dílem Pottera. Ale nevadí mi to. Pravda, když kvůli vám kamarádka probrečí x kapesníčků, je to na zamyšlení. Na druhou stranu někdy přemýšlím, proč to lidem tolik vadí. Proč nějak nepochopí, že ty city jsou jedním z důvodů, proč je skvělé číst. Proč nějak netuší, že autor je za to rád. Moc rád. Protože - kdy jindy se vám podaří někoho rozbrečet či rozesmát, přičemž to sám chce, když ne vaší povídkou (básní, poémou, novelou, románem atd.)?


Nejsem dobrá v rozesmívání lidí. Alespoň ne v tom smyslu, že je to skutečně můj účel a ne žádný můj omyl či chyba. Normálně nikoho ani nerozpláču. Jsem jen osoba, co proplouvá životem a společností bez toho, aby ve svém okolí něco vzbudila. Můžete to nazvat různě, třebaže pokaždé to nebude přesné - šedá myška, šprt, ta divná. Nicméně i tak cítím něco, co mě táhne k lidem. Ráda je vidím šťastná, ráda si s nimi povídám, pokud mám o čem, či s nimi trávím čas. A mám nevyslovitelnou touhu pro někoho něco znamenat. Nějak mu utkvět v paměti, na okamžik či dva... A to se bez pocitů dělá vážně špatně.

Jenže to je normální svět, normální realita. Pak tu jsou povídky. Byly časy, kdy jsem psala denně, neustále, několik kapitol za týden - měla jsem vlastní blog(y) na fanfiction, jinde jsem ještě dělala korekturu. Přiznávám, že teď už tolik nepíšu, spíše se snažím zlepšit pomalým soustředěním, porovnáváním a hodnocením. Co se ale nezměnilo to, o co mi u čtenáře jde nejvíce. Totiž u něho něco vzbudit. Nějaký cit či pocit, náladu, zamyšlení... cokoliv. Pokud vám někdo k povídce napíše, že to je "Hezké.", je to na nic. Nejen, že to neřekne nic, patrně se to možná líbilo, což je na jednu stranu potěšující, na druhou stranu to nesplnilo svůj účel.

Svým způsobem chápu, že zabíjet každého na potkání, je laciné. I když si stále budu stát za svým, že pokud už někoho zabiji, má to svůj důvod. (Ne, vážně vám všude nenahážu šťastný konec. Pravda, šťastné konce skoro nepíšu, ale dovedete si představit pochmurnou povídku se šťastným koncem?) O to víc si vážím, pokud dokážu napsat smysluplnou povídku, která člověka rozesměje, a přitom to není cílená satira či parodie.

Nicméně, proč se někteří lidé těm pocitům brání? I co se týče knih mi to tak někdo přijde. Někdy se stává, že autor nějak upadá do jisté nenávisti, pokud si dovolí někoho zabít, když jste si ho zamilovali - vzbudit ty pocity, připomenout tvrdou realitu. A přitom pro mě osobně je to nejlepší, co autor může udělat - nechat vás brečet, nechat vás smát.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Yima | E-mail | Web | 18. dubna 2015 v 18:48 | Reagovat

Pro mě jsou city a pocity velkou neznámou. Proto v mých povídkách pocity téměř nenajdeš. Je to takový jiný svět, v jistém ohledu dost povrchní, když se nad tím zamyslíš.

Mně si utkvěla v paměti.

A zabíjet je super. V povídkách. Mně to hodně vyčítali, když jsem byla mladší, ale v čem je znásilnění lepší?

2 Kemata | E-mail | Web | 19. dubna 2015 v 12:01 | Reagovat

[1]: Svět ve světě? Možná.

Děkuji. Ty mně také.

No, to už spíš zabít, upřímně.

3 Steeve X | E-mail | Web | 21. dubna 2015 v 18:24 | Reagovat

Lidi zřejmě v povídkách a knížkách utíkají od reality. Chtějí, aby jejich nedokonalé životy na chvíli naplnila představa nějakého skvělého a ideálního. Jenže správný příběh musí být taky hořkosladký, jako sám život. Když nejde o nějakou infantilní dětskou literaturu, i smrt k příběhům rozhodně patří. Nenech se odradit od svého stylu. Ustupovat svým čtenářům znamená přestat být spisovatelem.

4 Angela QuickBow | E-mail | Web | 27. dubna 2015 v 8:44 | Reagovat

Šťastné konce sú moc presladené. Krásne? Áno, možno. Ale čo do života dá šťastný koniec? Ilúziu rozprávky? Falošné nádeje?
Niekedy sa mi stane, že napíšem poviedku so šťastným koncom. Lebo, veď vieš, ľudí by to potom omrzelo. Pravdupovediac, ešte som za svoj život nestretla človeka, ktorý by mal rád smutné konce. A nikto moje dôvody, prečo práve smutné konce, nechápe.
Smutný koniec ťa prinúti zamyslieť sa. Nie len nad poviedkou, ktorej je smutný koniec súčasťou, ale aj nad životom. Je tomu naozaj tak? Alebo sa iba autor snaží byť "zaujímavý"? Človek v takých chvíľach príde na mnoho vecí, niekedy príjemných, niekedy nie tak moc. Ale aj to má svoje čaro.

Prepáč, musela som sa vypísať. Jednoducho ma tento článok oslovil a to som naň narazila úplnou náhodou. A, keď mám povedať, dlho som nič takéto podobné nevyplodila z mojej malej hlávky. Tak si si to tu teraz odtrpela ty. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama