Jsem jako zvíře.

30. dubna 2015 v 21:41 | Kemata |  Deník
Jsem jako zvíře. Uvězněné v těle pod tíhou vlastních pudů.
Bojím se. Netvářím se tak, ale co já vím? Bojím se podívat do zrcadla, koho tam spatřím?
Jsem paranoidní. A nejistá. Potlačuji klepání celého těla, protože vím, že musím jít pomalu, rovně, vyrovnaně. Po chodníku, ve tmě.
Na nebi svítí měsíc. Ani před hodinou jsem ho obdivovala - krásný, bílý, téměř dokonalý úplněk pro čarodějnou noc.
Jenže teď ho nevidím.
Jsou tu barvy - hodně barev, všechny možné, co vystřelují na oblohu, září tak nepřirozeně, až mám pocit, že kdybych se na ně dívala déle, propálí mi to zrak.
Jsou tu zvuky - pro mě to zní jako fronta. Nezažila jsem ji, ale tyhle zvuky... To je fronta. Ty rány, co přicházejí pravidelně, a pak se odmlčí, aby mi daly naději, že to skončí. Jenže se vrátí, znovu a znovu.
Lidé slaví. Já trpím.
Protože jsem o tom ani dopředu nevěděla. Tohle není Silvestr. Protože je to tak blízko, tak zatraceně blízko.

Rozkopaná ulice pod příkrovem jarní noci. Cisterna s pitnou vodou, co vystřídala vozy s oranžovými světly. Muži, co se usmívali jako Hans Hubermann. Měsíc v úplňku, co není vidět. Místo něj jen světlice. A rány. A děla.

Bojím se. Jako ten pes, co kňučí v boudě, jako ta kočka, co se mi třese v náručí.
Netřesu se. Proč?
Protože jsem si už jako malé dítě přetvořila ty hluboké tóny do válečných zvuků.
Protože mě ty tóny bolí a já od nich utíkám, snažím se dostat pryč.
Protože jsem jako ten pes, jako ta kočka.
Protože vím, že pokud je to válka, nemůžu utéct.
Není kam, protože ty zvuky jsou všude.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Majča Mishix | E-mail | Web | 1. května 2015 v 11:38 | Reagovat

Ahoj! Moc krásně jsi to napsala!!!! A přesto tak smutně! Jsi úžasná spisovatelka! A máš úžasný blog!

2 Leri Goodness | Web | 1. května 2015 v 15:24 | Reagovat

Jestli ty jednou vydáš knihu, budu první, kdo si jí koupí. Jedním vydechnutím a jením slovem mohu jen podotknout: ,,Nádhera".

3 Tess | Web | 2. května 2015 v 23:53 | Reagovat

Perftně výstižný a zároveň neobvyklý a zajímavý článek. Jsi skvělá, klobou dolů!

4 Kemata | E-mail | Web | 3. května 2015 v 12:08 | Reagovat

[1]: Píšu smutně, už to tak bude. Děkuji. :)

[2]: Pokaždé mě vyděsí, když někdo napíše "až vydáš knihu", ale děkuji. :)

[3]: Obvyklost je nuda. Díky. :)

5 Yima | E-mail | Web | 5. května 2015 v 13:19 | Reagovat

"protože vím, že musím jít pomalu, rovně, vyrovnaně. Po chodníku, ve tmě."

Ty víš, jak jsem proti systému, a já vím, jak tobě se to nelíbí. A přesto. Ty věty, co jsem zkopírovala do komentáře, přesně tyto věty vyjadřují můj každodenní pocit z toho, co se kolem děje.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama