Bojím se být šťastná

16. dubna 2015 v 18:34 | Kemata |  Deník
Začalo to kdysi v září. Rok 2011. Byla jsem v tercii, žila jsem ve svém krásném světě, kdy se mi vážně dařilo - dobré známky ve škole, měla jsem jet do Anglie, měla jsem kamarády. Ale pak, jednoho dne, se to celé prostě pokazilo. Krásný svět se zhroutil do hrůzné reality a já netušila kudy kam. Ne že by to byla kdo ví jaká krize - zajisté jsou na světě lidé, co žijí v mnohem horší realitě, ale když je vám třináct, hodně věcí vnímáte jinak. Uprostřed puberty vás bolí i "malé" věci a problémy. Vše se vás dotýká a máte pocit, že vše je proti vám. Zvlášť pokud se jedná o příkoří osudu, který si s vámi jen hraje. A vy to nechápete.


Už jako malá jsem zbožňovala koně. Má mamka ale byla proti, abych na nich začala jezdit - přeci jen, je to poněkud nebezpečné a ona měla strach. Ani táta se netvářil nějak nadšeně. Jediná osoba v rodině, která mě v tom nějak podporovala, byla moje babička. Trochu to bylo pochopitelné - jezdila jsem k ní na vesnici, kde koně byli, mně i sestře zajistila, že jsme ve výsledku obě poprvé seděly na koni úplně samy - i v klusu, přes kavalety, a to jen s madly a na ohlávce, neuvěřitelný zážitek. Když jsem pak přemluvila i mamku a začala chodit do klubu, bylo to skvělé. Když se pak blížila jistá akce, které jsem se měla zúčastnit - skákání v maskách, byla jsem nadšená. Nikdy předtím jsem neskákala a pro každého blázna do koní je to takový zvláštní sen. Něco, co vás táhne, něco, čeho chcete dosáhnout. A tak se nakonec i stalo.
Sice to bylo jen v klusu, s tím, že mě vodil trenér, protože jsem jela na klisně, co byla dříve týraná a ze všech těch lidí se bála a byla nervózní. Měla jsem děsivý kostým princezny, ale ve výsledku jsem skočila. A byla šťastná, dostala svou první stužku. I když jsem se trochu rozhlížela a nikde neviděla rodiče - první příznak toho, že něco možná není dobře. Když jsem jim volala ze stáje, dozvěděla jsem se, že jeli za babičkou do nemocnice.
Když jsem se druhý den probudila, v kuchyni na stole byla svíčka - babička zemřela.

Víte, pokud se to stane jednou, dá se s tím žít. Jenže jak šla doba, stále víc jsem nabývala pocitu, že jakmile si dovolím být šťastná - a vážně šťastná, od hlavy až k patě, ne jen pár úsměvů - něco se pokazí. Sice to tak obyčejně bývá, ale ne tak moc. Ne tak moc, že váš další události svedou zpět do propasti chmury, pláče a nadávání na osud. Nedovede vás to na pohřby, do depresí.

Bojím se toho. Ale svým způsobem je to můj největší cíl. Snažím se stále najít to, co mě činí šťastnou a to podporovat, rozvíjet. Soustředit se na to. Zrodily se z toho moje ambice, moje cíle. Moje víra v to, že jednoho dne získám buď doktorát, nebo si udělám "řidičák" na jaderný reaktor.

Jenže nejsem tu sama. Jsou tu další lidé, že ano. Lidé, kteří vás jednoho dne učiní šťastnými, po psychické i fyzické stránce a vy se máte vážně fajn. A pak jim stačí jen necelých dvanáct hodin na to, aby vás hodili někam dolů.

A vy zatraceně přemýšlíte, zda to pořád má ještě smysl. Na co se snažit, když jsou tu jiní, co se patrně jen vymlouvají, bez ohledu na to, že vám jsou těmi slovy schopni ublížit - i samotnou nejistotou toho, proč to vůbec udělali. Proč se vymlouvají, proč lžou? Nikdy jsem nepochopila, kde se tahle lidská potřeba bere. Jistě, lžu taky, to snad všichni, ale když už do něčeho jdu, rozmyslím si to dopředu. Ne později, abych někoho třeba zranila.

Ale je to marné. Člověk s tím nic neudělá.

A tak mě ten kopec ke štěstí čeká znovu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Yima | E-mail | Web | 16. dubna 2015 v 20:27 | Reagovat

Nejsem sice ztělesněním štěstí a asi nejsem to pravý štěstí pro tebe (však víme), ale jsem tu. Víš?

2 flovers-king | Web | 24. dubna 2015 v 19:37 | Reagovat

Jsem tu vždy pro Tebe.

3 Bublushka | Web | 27. dubna 2015 v 10:08 | Reagovat

stojí to za to stále bojovat- uvidíš... procházíš těžkých obdobím kdy hledáš sama sebe a kdo vlastně jsi a je těžké najít to co tě opravdu udělá šťastnou a zjišťuješ, že ostatní na to nestačí... zdá se to jako začarovaný kruh.. .ale věř mi, znám to taky- tímhle prochází  většina dospívajících, tím to ale nechci zlehčovat- to ne, to těžké, hodně pro každého jednoho člověka, který si tím musí projít a zvládnout to, je těžké přijít na to proč být šťastná a když přijdeš o blízkého ještě víc... proto když ti je opravdu smutno vzpomeň si na babičku- ne ale na ten den kdy jsi o ni přišla, ale na ty dny kdy tu byla a co vše ti říkala, a připomeň si jaká byla, myslím že by nebyla ráda, kdyby ses takhle trápila... a vydrž to, snaž se dělat vše co tě dělá šťastnou a když se rozesmutníš snaž se být s někým nebo dělat něco co tě rozveselí. někdy je to těžké, zdá se to nemožné, ale jde to... dospívání je podle mého nejtěžší období života, protože se hledáš a jen málokterý adolescent nezažívá pocity smutku, jen někdo víc... věř že to bude dobré, jen musíš věřit a štěstí trochu napomáhat tím, že budeš dělat co tě baví a budeš s těmi kdo tě milují a ty miluješ je...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama