Duben 2015

Jsem jako zvíře.

30. dubna 2015 v 21:41 | Kemata |  Deník
Jsem jako zvíře. Uvězněné v těle pod tíhou vlastních pudů.
Bojím se. Netvářím se tak, ale co já vím? Bojím se podívat do zrcadla, koho tam spatřím?
Jsem paranoidní. A nejistá. Potlačuji klepání celého těla, protože vím, že musím jít pomalu, rovně, vyrovnaně. Po chodníku, ve tmě.
Na nebi svítí měsíc. Ani před hodinou jsem ho obdivovala - krásný, bílý, téměř dokonalý úplněk pro čarodějnou noc.
Jenže teď ho nevidím.
Jsou tu barvy - hodně barev, všechny možné, co vystřelují na oblohu, září tak nepřirozeně, až mám pocit, že kdybych se na ně dívala déle, propálí mi to zrak.
Jsou tu zvuky - pro mě to zní jako fronta. Nezažila jsem ji, ale tyhle zvuky... To je fronta. Ty rány, co přicházejí pravidelně, a pak se odmlčí, aby mi daly naději, že to skončí. Jenže se vrátí, znovu a znovu.
Lidé slaví. Já trpím.
Protože jsem o tom ani dopředu nevěděla. Tohle není Silvestr. Protože je to tak blízko, tak zatraceně blízko.

Rozkopaná ulice pod příkrovem jarní noci. Cisterna s pitnou vodou, co vystřídala vozy s oranžovými světly. Muži, co se usmívali jako Hans Hubermann. Měsíc v úplňku, co není vidět. Místo něj jen světlice. A rány. A děla.

Bojím se. Jako ten pes, co kňučí v boudě, jako ta kočka, co se mi třese v náručí.
Netřesu se. Proč?
Protože jsem si už jako malé dítě přetvořila ty hluboké tóny do válečných zvuků.
Protože mě ty tóny bolí a já od nich utíkám, snažím se dostat pryč.
Protože jsem jako ten pes, jako ta kočka.
Protože vím, že pokud je to válka, nemůžu utéct.
Není kam, protože ty zvuky jsou všude.

Duben měsíc drabble II.

26. dubna 2015 v 17:06 | Kemata |  Povídky
Poslední dobou se musím ke psaní kopat. Doslova. Ani na ta drabble moc náladu nemám, o blogu nemluvě. Jsem věčně unavená, nálada se střídá jako na kolotoči a já nevím, co s tím. Přijdu si rozpolcená, části mého mozku se dohadují a já netuším, co si počít. Ale už jsem se rozhodla, že si sem na blog budu dávat i knižní recenze a věci tomu podobné. Knižní blog mi poněkud chybí.
Nicméně pro dnešek - deset sto slovných mini povídek, psané v rámci akce Duben měsíc drabble.

Budeme mít novou lednici

22. dubna 2015 v 20:17 | Kemata |  Téma týdne
Jak už to bývá, občas se doma něco rozbije, přestane fungovat, začne to být malé a tak podobně. Po nějakém čase tedy přišla řada i na lednici - chudinka stále dělá loužičky. (Nicméně obavy nad tím, že nejde zavřít, se ukázaly jako marné. Mohla za to zapadlá propiska...)
A jak to už také bývá, taková změna pronásleduje celou domácnost - záhadné věci jsou odhaleny, poštovné pomlouváno... Až se už vážně těším na novou lednici. A její světlo.

(Po)city ve slovech

18. dubna 2015 v 18:10 | Kemata |  Téma týdne
Někteří lidé mi vyčítají, že ve svých povídkách zabíjím. Že si vytvořím postavu, ale dám jí osud, který ji stejně brzy dovede k ne moc šťastné smrti. Vyčítají mi, že je přinutím si postavy zamilovat, něco k nim cítím, až z toho mám někdy pocit, že si tu mojí povídku spletli se sedmým dílem Pottera. Ale nevadí mi to. Pravda, když kvůli vám kamarádka probrečí x kapesníčků, je to na zamyšlení. Na druhou stranu někdy přemýšlím, proč to lidem tolik vadí. Proč nějak nepochopí, že ty city jsou jedním z důvodů, proč je skvělé číst. Proč nějak netuší, že autor je za to rád. Moc rád. Protože - kdy jindy se vám podaří někoho rozbrečet či rozesmát, přičemž to sám chce, když ne vaší povídkou (básní, poémou, novelou, románem atd.)?

Bojím se být šťastná

16. dubna 2015 v 18:34 | Kemata |  Deník
Začalo to kdysi v září. Rok 2011. Byla jsem v tercii, žila jsem ve svém krásném světě, kdy se mi vážně dařilo - dobré známky ve škole, měla jsem jet do Anglie, měla jsem kamarády. Ale pak, jednoho dne, se to celé prostě pokazilo. Krásný svět se zhroutil do hrůzné reality a já netušila kudy kam. Ne že by to byla kdo ví jaká krize - zajisté jsou na světě lidé, co žijí v mnohem horší realitě, ale když je vám třináct, hodně věcí vnímáte jinak. Uprostřed puberty vás bolí i "malé" věci a problémy. Vše se vás dotýká a máte pocit, že vše je proti vám. Zvlášť pokud se jedná o příkoří osudu, který si s vámi jen hraje. A vy to nechápete.

Duben měsíc drabble I.

9. dubna 2015 v 11:26 | Kemata |  Povídky
Společnost pro osvětu spisovatelů (což zní upřímně strašně formálně, vzhledem k tomu, kolik lidí tam proklíná Moffata a píše Fanfiction) i letos pořádá skvělou, lehce sebevražednou akci - Duben měsíc drabble, aneb každý den napiš drabble na téma, hlídej slova, škrtej slova, čti a čti a případně si splň ještě své osobní výzvy - tou mou se stalo to, že se pokusím zaměřit na války a matematiku. Osobně mohu říci, že se mi to zatím daří. A protože těch drabble je dost, rozhodla jsem se je začít zveřejňovat i na blogu. Patrně po deseti, a tak již nastal čas pro první dávku.
(Víte, že úvod bez této závorky má taky sto slov?)

Proč nemám ráda prázdniny

6. dubna 2015 v 18:50 | Kemata |  Deník
...a myslím to naprosto vážně.

Většina lidí prázdniny miluje. Těch pár dní volna, kdy mohou spát do dvanácti, dívat se na televizi dlouho do noci, případně, co se týče čtenářů, nevylézt z postele s knížkou. Nemusí se zaobírat školou (jen občas nějaký ten úkol od profesora, co si myslí, že prázdniny a studentské volno je naprosto to samé), nemusí se učit, nic.

No, a pak tu jsem já, která s každým dalším rokem prázdniny čím dál tím víc nesnáší.

Poslední slova

4. dubna 2015 v 19:03 | Kemata |  Téma týdne
"Et tu, Brute?" Známá slova, vázaná především k Caesarovi. Je zajímavé, kolik lidí je vnímá jako jeho poslední slova a je o tom jistě přesvědčena. Leč, není tomu tak...

Tato věta totiž vznikla mnohem později a někde úplně jinde. Objevuje se v Shakespearovském dramatu Julius Caesar a o tom, co tento římský vojevůdce skutečně řekl, se můžeme jen dohadovat. Některé zdroje tvrdí, že: "I ty, můj synu?" (navíc od předchozího citátu v řečtině), jiné, že neřekl nic.

Nicméně to přivádí k zajímavé otázce - je skutečně tolik důležité vědět, co někdo řekl jako poslední? A co vše lze vyčíst z posledních slov?