Mami, tati, jsem jiná.

23. března 2015 v 20:10 | Kemata |  Deník
Každý se někdy a někde přetvařujeme, nosíme masku. Můžeme to popírat, ale je to tak. Stalo se téměř lidskou přirozeností - i mistr Shakespeare podotkl, že celý svět je jeviště. Jsem si toho vědoma i já, má skříň je plna nejrůznějších masek. Přesto mě děsí místo, kde je nosím nejvíce. Kde sotva udělám krok bez ní. Kde skutečně nejsem sama sebou. I když bych měla být. Ale nedokážu. Nedokážu být sama sebou doma. U nás v domě, s rodiči za zády.

Věřte mi, zkoušela jsem to. Postupně, pomalu. Nikdy jsem neuspěla. Nikdy mi to neprošlo. A já z toho šílím. A ta má část, kterou nosím jako masku, ochranu, pomalu umírá. Opotřebovává se, zaniká. Už není tak lesklá jako dříve, není tak přirozená. Je ztuhlá a skřípe, zatímco mé vlastní já pod ní pomalu pláče. Ptáte se proč?

Jednoduše bych mohla říci, že už nejsem taková, jakou by mě rodiče chtěli mít. Že jsem vyrostla z roztomilého děvčátka, co se smálo a trávilo odpoledne ve družině. Hrálo princezny - tu výsadní roli, kterou dostávaly jen oblíbené holčičky! Žádné víly, nic podobného. Princezna. Byla jsem oblíbená. Měla jsem kamarády. Smála jsem se. Dokud vše nezačalo jít do kopru.


Ani nevím, kdy se to stalo. To nikdy neví. Najednou jsem si s nimi nerozuměla. Nedokázala jsem bavit. Dospěla jsem do vývojového stádia zaostalá. Ač si mohu říkat, že jsem je možná někdy později předběhla, nikdy to nevím jistě. Možná jsem zaostalá pořád. Možná to bylo tím, že jsem byla ta slušná. Ta, kterou paní učitelka přesadila dopředu mezi ty největší zlobivce, na které bylo třeba dávat pozor a zároveň k nim posadit někoho, s kým nebudou zlobit. Možná by se pak, o něco později, dalo mluvit o šikaně. Jenže nechci přehánět a vím, že v naší třídě byly horší případy. Já na tom byla dobře, vážně.

Začala mi puberta - hysterická a přehnaná a možná předčasná - ale dostala jsem se z ní. Teď jsem vyrovnanější, vážně. Zatvrdila jsem se, že nebudu brečet. Nikdy. Skoro se mi to podařilo. Protože jediná část, co toto neslíbila, je ta, kterou nosím doma. Ta malá a poslušná dívka. Co se rozbrečí jen doma.

Víte, kolikrát mám doma na talíři, že se rodiče přeci nediví, že nemám kamarády. Že s nikým nechodím ven. Je to nesmysl, upřímně. Mám je. Ne moc. Jen pár opravdových, za které jsem skutečně ráda. A mimochodem, když už jdu ven, třeba dvakrát za sebou, je to zase, že jdu zase ven. Proč nejsem doma.
Kolikrát mi říkají, že neumím mluvit! Umím. Jen doma... Je to reflex. Drmolím, aby si mě vůbec všimli, že mluvím. Když mluvím normálně, pomalu, jako všude jinde, nevnímají mě. Prostě nejsem důležitá. Je jim jedno, co dělám, ať si říkají, co chtějí. Zeptají se mě, co mám za známky - naštěstí nejsou ten typ rodičů, co po vás chtějí, abyste měli samé a nic jiného - a pak... to končí. Bavit se s nimi o tom, co mě baví? Ani se nenamáhají mě vyslechnout. Přeci jen, vše je nudné. Pravda, jednou si moje mamka přečetla moji povídku. Ale pochybuji, že by táta o mém psaní věděl něco víc, než to fádní "píšeš".

Možná skutečně mohu říct, že mě rodiče podporují v tom, abych šla na ČVUT nebo MatFyz. Přeci jen, mamka není proti přestupu na gympl, kde bych měla lepší matiku. Ale... Můj táta stále žije ve světě, kde bych si měla udělat řidičák, nehledě na to, že vážně nechci, děsím se toho; že bych se měla vdát, nehledě na to, že spíš skončím s holkou než s klukem; mít děti, nehledě na to, že je nechci, protože bych si nikdy nedokázala odpustit, kdyby měly podědit mou genetickou informaci; že bych měla celý život v jednom městě, třebaže se chci při první příležitosti přestěhovat; že bych měla mít stálou, pokud možnou nudnou práci, která by byla stejná i po desíti letech, třebaže by mě vážně bavilo cestovat, pracovat ve vědě, kde se pořád musíte učit něco nového a jít s dobou.

Na druhou stranu... Ano, přetvařuji se. Musím. Stačí mi znát jejich reakce na to, když řeknu, že ta literární soutěž má "debilní téma". Jsem seřvána za to, že jsem sprostá a jak si to dovoluji mluvit. Co na tom, že mamka o minutu později řekne, že ten žák je vůl, protože to jako jediný neopsal a má tím tedy za čtyři. To je v pořádku. Teď si představte, že bych s nimi normálně mluvila, jak mluvím já. Před minulou hodinou tělocviku jsem například spolužačku poslala do prdele kvůli tomu, že jsem podle ní šprtka, když se při hodině zvládnu chovat normálně. Nadávám často - možná to není slušné, ale dělám to. Dokonce si dovoluji používat dvojsmysly, znít úchylně a podobně. Což je naprosto nepřístupné.

Několikrát jsem se třeba snažila vysvětlit mamce, že sex u mě vážně není sprosté slovo. Nevyšlo to, stále žije v domnění, že zůstanu panna až do promoce. A také v tom, že to líbání s tím klukem i holkou znamenalo pusu na pusu, letmou, normální. Rozhodně ne něco víc.

Protože jsem přeci slušná. A v tom je kámen úrazu.

Je totiž slušnost a slušnost. Je možno být slušnou a poslušnou holčičkou, co udělá vše, co se jí řekne, vyskočí od učení, aby přeci pomohla své předrahé mamince, smíří se s tím, že její domov neposkytuje žádné soukromí, a i když zrovna odpočívá ve svém pokoji, je naprosto normální, že dovnitř, bez zaklepání či ničeho, vtrhne rodič s tím, že něco potřebuje.
Pak je ta slušnost, že vás někdo respektuje. A vy respektujete jeho. Respektujete, že vaše dcera vyrostla, prostě už není dítě. Že má svůj život, své záliby, že k některým potřebuje internet (aneb když táta dnes navrhl, že každý den od 15:00 do 18:00 bude vypnuta wi-fi a všichni jen budou něco dělat doma - ne že by to sám praktikoval), že se nebude věčně usmívat, že nebude vše chválit a že si možná lehce zanadává, třebaže skutečně nikdy ne na adresu jiného člověka. Že možná to pokukování po skleničce vína něco znamená, protože by to ráda zkusila a nerada by s tím čekala na první party, kde by byla opita ostatními. Že i když s někým nechodí, neznamená to, že nemá city a nemá jasno v tom, co cítí. A že ji třeba vážně ubíjí, když ví, že kdyby řekla, že je stále nešťastně zamilovaná, bylo by jí řečeno, že je moc malá na to, aby tohle věděla.

Protože dokud vám není osmnáct, musíte se chovat slušně, vzorně, vesele, musíte snášet urážky na svoji osobu i nevyplněné touhy vašich rodičů, kteří by vás rádi přizpůsobili k obrazu svému a vytrvale ignorovali vaše pokusy o sundání masky.

A tak se obávám, že až ji třeba jednoho dne konečně před nimi sundám, bude to, co zbude pod ní, připomínat černou sarkastickou osobu se závislostí na čokoládě, kterou pravidelně konzumuje proti veškerému domáckému stresu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Yima | E-mail | Web | 23. března 2015 v 20:28 | Reagovat

Drahá, nebuď nešťastně zamilovaná, je to na nic. Já jsem dneska šla po ulici a uvědomila jsem si, že vlastně nejsem vůbec zamilovaná a nevím, jestli mě to zdeptalo, nebo ne. A kašli na rodiče, máš přece mě.

2 Hëllena | Web | 23. března 2015 v 20:57 | Reagovat

Ti rodiče.. Dokud jsem byla malá, chápala jsem (sice ne úplně, ale víc) ty ohrané argumenty typu "Protože to říkám", ale teď? Je mi sedmnáct, a mám tiše souhlasit s tím, že mamka přijde do kuchyně a začne kňourat, kde má židli, zatímco kdybych to udělala já, bude mi řečeno "Tak si ji podej"? S tím, že je proti mně pořád používán ten nesmyslný argument "Já můžu, protože chodím do práce"? Troufám si tvrdit, že já to mám ve škole kolikrát horší než oni v práci, protože oni už dělají něco, co dobře znají, mají to jisté a dělají to přes deset let, zatímco já se takřka denně stresuju z toho, co bude zítra, nebo co dostanu za známku. Doma zas tak masku nenosím, ale i když se jim (hlavně máme) svěřuju opravdu s mnoha věcmi, jednu věc, která se velmi týká mého intimního života, jim prostě nikdy nebudu moct říct, protože "za nich to tolik nebylo". Ale teď to je, a já to "chytla". Tohle se prostě rodičům neříká. Obávám se, že by to dočista změnilo jejich pohled na mě, i když se bojím, že už trochu něco tuší..

3 Kolin | Web | 24. března 2015 v 8:11 | Reagovat

Ahoj, moc ti děkuji za návštěvu mého blogu :)
Máš super design, zaujal mne hned na první pohled :)

4 Kemata | E-mail | Web | 24. března 2015 v 17:55 | Reagovat

[1]: Už jsem ti říkala, jak moc tě zbožňuji?

[2]: S tou školou je to podle mě pravda. S tím intimním životem... Mám to podobně. Nemůžu jim říct, že jdu na rande, protože by potřebovali vědět vše možné. Jestli jsme se viděli, odkud se známe... nevěřili by mé instinktu, pocitu. Kdyby s něčím nesouhlasili, tak prostě ne, budu doma. Tak co pak dělat.

[3]: Děkuji. :) Kupodivu má tvorba, na grafiku jsem jinak střevo. :)

5 Martin YouWillNeverKnow | 24. března 2015 v 20:23 | Reagovat

Hey, vlastě nevím, kde jsem se tu vzal a vlastně tě neznám, ale chtěl jsem ti jen říct, že se mi líbí tvoje tvorba a že asi všichni procházíme tím stejným.
"Mami, tati, jsem výjimečná."
.
Ooh Child, things are Gonna Get Easier

6 Kemata | E-mail | Web | 26. března 2015 v 14:57 | Reagovat

[5]: Netuším, jestli výjimečná, ale určitě jiná, než si oni myslí.
A snad, doufám v to. :)

7 Millie | 14. dubna 2015 v 12:26 | Reagovat

Víš tohle je velmi diskutabilní. Já sem svojí mamce nikdy nedokázala lhát, nebo jí něco neříct. Prostě jsem jí vždycky řekla úplně všechno i když jsem někdy věděla, že za to na mě bude řvát, rozčílí se, dá mi třeba facana, když jsem byla ještě malá, nebo, že mi prostě něco zakáže. Ale ono se to časem vstřebá a ona byla vždycky radši, že se o tom dozvěděla než kdybych jí lhala, nebo neřekla pravdu. A tak teď když jsem v pubertě je to sice děs já v jednom kuse křičim po ní pak zas ona na mě a hádáme se to je celkem přirozený, ALE i přes to jí vždycky všechno řeknu a ona ví, že mi může bezmezně věřit a důvěřovat. I kdyby u mě našla krabičku cigaret se zapalovačem a já jí řekla: "Ne mami já nekouřim schovávám je kamarádce" ona by mi prostě VĚŘILA.To jak moc ti rodiče věří a jaký máte vztah není něco co se vyloupne ze dne na den. Kolikrát mi už zakázala jít ven, ale kolikrát mě teď např. na večerní rande pustila.Ale samozřejmě taky záleží na povaze rodičů zrovna tak jak na tvojí. Někdy to prostě nejde.Prostě to hlavně vydrž všichni máme s rodičema někdy problémy a nejradši by sme utekli někam daleko :) Tak jenom hodně štěstí.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama