Březen 2015

Dejte mi hvězdičku, koušu.

31. března 2015 v 19:40 | Kemata |  Blog
Blog.cz je dle mého zajímavou stránkou. Třebaže jiným zřizovatelům blogům nelze upřít mnohdy lepší technické vymoženosti, lepší mobilní zobrazování a podobné věci, blog.cz má něco jiného, dle mého názoru většího. Komunitu. Je zajímavé sledovat, jak se mění, nezávisle na sobě, jak se předávají trendy, jak je jeden čas v módě toto a jindy toto. Pamatuji si, jak jsem jako menší osoba měla svůj "Virtuální ranch" s figurkami koní, jak tu fungovala tato malá podkomunita holek, které ty figurky zbožňovaly jako živé tvory. Kromě toho je obdivuhodné, kdy jeden článek na úvodce dá podmět pro články další a další, kdy lidé píší na Téma týdne (otázkou zůstává, zda jediným jejich cílem není stvořit pár prázdných článek, aby lidi hlavně nalákali z hlavní stránky na svůj blog). O těchto všech aspektech se můžeme jen dohadovat, zda je vnímat v pozitivním či spíše negativním smyslu - čemu bych se chtěla osobně věnovat více, je věc jisté podkomunity.

Již na začátek bych chtěla uvést, že ji mohu znát díky tomu, že jsem jí sama byla součástí - jedna z epizod mého života podobně jako ten jistý virtuální ranch. Nelituji toho, nestydím se za to, třebaže v některých kruzích tato podkomunita není přijímána zrovna pozitivně. A o čem vlastně mluvím? O Fanfiction.



Co s námi bude?

26. března 2015 v 19:25 | Kemata |  Téma týdne
O zániku evropské civilizace, jak ji známe již několik století, se toho řeklo již mnoho. Někdo se kloní k názoru, že nás zahubí příliv přistěhovalců, islám, nebo že jednoduše sami vymřeme. Někdo je optimista a tvrdí, že pokud naše civilizace přečkala dvě světové války, zvládneme již všechno.

Přiznávám, že i v této otázce jsem nějaký čas patřila spíše k tomu optimistickému proudu. Máme kořeny, máme technologie, vyvíjíme se, jsme schopni alespoň částečné sebereflexe a minimálně do nedávna jsme v porovnání s jinými částmi světa byli tou klidnější oblastí.

Jenže poslední dobou pochybuji - a není to jen kvůli tomu, co se aktuálně děje ve světě. Je to kvůli tomu, jakými lidmi jsme se stali my sami, kam se naše charaktery dostaly v posledních desetiletích, vlivem rozvoje technologií a díky klidnější situaci.

Mami, tati, jsem jiná.

23. března 2015 v 20:10 | Kemata |  Deník
Každý se někdy a někde přetvařujeme, nosíme masku. Můžeme to popírat, ale je to tak. Stalo se téměř lidskou přirozeností - i mistr Shakespeare podotkl, že celý svět je jeviště. Jsem si toho vědoma i já, má skříň je plna nejrůznějších masek. Přesto mě děsí místo, kde je nosím nejvíce. Kde sotva udělám krok bez ní. Kde skutečně nejsem sama sebou. I když bych měla být. Ale nedokážu. Nedokážu být sama sebou doma. U nás v domě, s rodiči za zády.

Věřte mi, zkoušela jsem to. Postupně, pomalu. Nikdy jsem neuspěla. Nikdy mi to neprošlo. A já z toho šílím. A ta má část, kterou nosím jako masku, ochranu, pomalu umírá. Opotřebovává se, zaniká. Už není tak lesklá jako dříve, není tak přirozená. Je ztuhlá a skřípe, zatímco mé vlastní já pod ní pomalu pláče. Ptáte se proč?

Jednoduše bych mohla říci, že už nejsem taková, jakou by mě rodiče chtěli mít. Že jsem vyrostla z roztomilého děvčátka, co se smálo a trávilo odpoledne ve družině. Hrálo princezny - tu výsadní roli, kterou dostávaly jen oblíbené holčičky! Žádné víly, nic podobného. Princezna. Byla jsem oblíbená. Měla jsem kamarády. Smála jsem se. Dokud vše nezačalo jít do kopru.

Mám tě, nemám tě

22. března 2015 v 11:45 | Kemata |  Téma týdne
Padám. A ty nechytáš. Stojíš opodál. Směješ. Šťastná. Měla bych být také. Šťastná z toho, že se konečně směješ. Nejsem. Proč? Protože jsem normální lidský sobec.

Mít, nebo být?
Neměla by tam být čárka. Můžu přeci být, když tě můžu mít. Svírat v náručí, být zamilovaná.
Když tě nemám, nejsem.
Nebo je to vlastně celé úplně jinak?

Kemata

22. března 2015 v 11:21 | Kemata
Tento blog vznikl pro mě. Pro mou potřebu a mojí osobu. Vzhledem k rozšíření internetu ale považuji za nevyhnutelné, že sem někdo někdy přijde. A možná se zeptá, co to je vlastně za divnou osobu. A tak si může jen otevřít tento článek, přečíst a zjistit, kdo vlastně jsem. Tedy, utéci rychlostí přibližující se k c či tu z neznámých důvodů zůstat.

Protože ale patřím mezi osoby, které ze zcela neznámých důvodů rády o sobě píší dlouhé slohy, dala jsem to raději do řádků a jednotlivých informací. Ať to netrvá celou věčnost.

> Jsem blíženec. Šestnáctiletý divný blíženec, který se dle svého názoru vyskytl ve špatném světě - měla bych totiž studovat Bradavice, víte.
> Jsem bi. Což je asi příčina všech mých problémů. Nejsem člověk, který by se s tím snadno smířil - že nejsem stejná jako ostatní, třebaže mě odlišuje celá kupa různých věcí. A zamilovala jsem se. Jo, vážně. A stále mě to nutí k podivným restartům a pokusům o to, abych konečně znovu začala žít.
> Zbožňuji matematiku a jadernou fyziku. Chtěla bych pracovat v jaderné elektrárně, ale pokud bych nějakým zázrakem udělala psychické testy na operátora, pohořím u fyzických. Ale vědecká dráha také nezní špatně.
> Ráda čtu. Hlavně fantasy - George R.R. Martin, Andrzej Sapkowski. Nicméně mám resty, co se týče klasické a české literatury, ale snažím se!
> Nemám ráda sporty. Asi hlavně proto, že jsem na ně levá. Ale ráda se jen tak procházím venku, zbožňuji lesy.
> Píši. Ale jak... To sama netuším. Mám problém se stylistikou, nerozumím si s moderní literaturou. A básněmi.

Cíle na rok 2015 - stanoveny v březnu, vyplněny kdo ví kdy:
> Začít cvičit.
> Zvládnout případný přestup na jinou školu.
> Konečně se zúčastnit nějaké literární soutěže - často mám nápady, ale nedotáhnu je do konce.
> Dostat se přes minulost.
> Přečíst všechnu klasiku, kterou chci. (Tři mušketýři, 1984, Vojna a mír, Bídníci, Petr a Lucie, Malý princ, Sophiina volba, Na větrné hůrce, Tři kamarádi, Stařec a moře)
> Být šťastná.