Stres je zlo

20. května 2015 v 13:50 | Kemata |  Téma týdne
Každý rodina má v dnešní době už nějakou dědičnou nemoc. Od těch méně závažných až po ty, které vám ze života udělají peklo. A ta moje není výjimkou, zvlášť pokud bych měla mluvit o matčině straně, od které jsem pochytila skutečně zajímavé věci. Kromě zvládnutelných vad zraku (krátkozrakost, šeroslepost, v budoucnu šance na šedý i zelený zákal) jsem dostala i větší předpoklad na rakovinu. Nebo ne? Jak to s ní vlastně je?
 

Jak se (ne)čte Mein Kampf

18. května 2015 v 16:04 | Kemata |  Knihy
Pokud bych měla říct nějakou knihu, která je snad zakázaná, řekla bych Mein Kampf. Pravda je ale taková, že podle toho, co se mi podařilo dohledat, to ani tak úplně pravda není. Jednak se mi nepodařilo najít žádný oficiální seznam zakázaných knih a jednak je k němu velmi jednoduché se dostat. Jak? No, kromě toho, že jsem již slyšela o půjčování od profesorů dějepisu (z různých škol, jen se nejspíš musíte dobře učit), tak si tuhle knihu můžete i stáhnout z uloz.to. Sice jí chybí korektura a jedna kapitola je tam dvakrát, ale skutečně je to tak lehké. A navíc u takové knihy ani nebudete litovat, že ji takto "nelegálně" stáhnete.

Ale o čem to celé je? O čem je Mein Kampf, proč je kolem něj tolik povyku a jak třeba reagovalo mé okolí, když jsem ji řekla, co za knihu aktuálně čtu?

Komplikuji si život

15. května 2015 v 17:44 | Kemata |  Deník
Poslední dobou to slyším častěji, než bych chtěla. Komplikuji si život. Dělám hloupost. Jsem divná. Pravda, možná stále ještě málo - přeci jen, vždy to může být horší. Ale i tak mě to štve. Proč? Protože se najednou objevují lidé, kteří náhle mají zájem o můj život, i když ho předtím nikdy neměli. Byla jsem jim ukradená či se o mě alespoň nijak dopodrobna nezajímali. Ale najednou mají názor na všechno, co dělám, co cítím, i na cestu, kterou se chci v životě ubírat. A o čem vlastně mluvím? O tom, že měním střední školu.
 


Zaklínač [Andrzej Sapkowski]

12. května 2015 v 19:40 | Kemata |  Knihy
Svým způsobem mi můj knižní blog začal chybět, a tak jsem se rozhodla, že svým přečteným knížkám dám prostor i zde, na hřbitově. Možná trochu jiným způsobem a bez recenzí na téměř každou knihu, možná spíše určitou formou povídání či - právě v tomto případě - určité shrnutí mnou přečtených celých sériích.
Pravdou zůstává, že u Zaklínače použít "právě přečtených" je lehce zavánějící. Celou sérii jsem poprvé začala číst na konci června minulého roku, nicméně jsem podle všeho šla tou nesprávnou cestou - omylem přeskočila povídky a začala prvním románem, Krví elfů. Až v dubnu jsem se vrátila k Poslednímu přání a podruhé začala má trasa po neskutečném a zajímavém světě, které vzniklo z pera polského autora Andrzeje Sapkowského.

Praha, 8.5.

9. května 2015 v 17:29 | Kemata |  Deník
Včera bylo krásně. Státní svátek, teplo, sluníčko. Všude nějaká akce, všude lidé... A já poprvé potkala Yimu.
Nutno podotknout, že to bylo setkání plánované. Pokud se s někým znáte a mezi vašimi bydlišti se nalézá několik stovek kilometrů, sotva ho jen tak náhodou potkáte v Praze. A na státní svátek. A pak s ním prolezete několik pražských hřbitovů.

On a Ona

3. května 2015 v 12:06 | Kemata |  Téma týdne
Dívají se na mě. Mnohdy i s úsměvem. Někdy jim zmizí z očí i ten známý, nebezpečný výraz. Otočí se na mě s nadšením, až se vyděsím.
Jen na chvíli.
Aby se znovu mohli odvrátit. Myslet si své o té divné a nemožné dívce.

Jsem jako zvíře.

30. dubna 2015 v 21:41 | Kemata |  Deník
Jsem jako zvíře. Uvězněné v těle pod tíhou vlastních pudů.
Bojím se. Netvářím se tak, ale co já vím? Bojím se podívat do zrcadla, koho tam spatřím?
Jsem paranoidní. A nejistá. Potlačuji klepání celého těla, protože vím, že musím jít pomalu, rovně, vyrovnaně. Po chodníku, ve tmě.
Na nebi svítí měsíc. Ani před hodinou jsem ho obdivovala - krásný, bílý, téměř dokonalý úplněk pro čarodějnou noc.
Jenže teď ho nevidím.
Jsou tu barvy - hodně barev, všechny možné, co vystřelují na oblohu, září tak nepřirozeně, až mám pocit, že kdybych se na ně dívala déle, propálí mi to zrak.
Jsou tu zvuky - pro mě to zní jako fronta. Nezažila jsem ji, ale tyhle zvuky... To je fronta. Ty rány, co přicházejí pravidelně, a pak se odmlčí, aby mi daly naději, že to skončí. Jenže se vrátí, znovu a znovu.
Lidé slaví. Já trpím.
Protože jsem o tom ani dopředu nevěděla. Tohle není Silvestr. Protože je to tak blízko, tak zatraceně blízko.

Rozkopaná ulice pod příkrovem jarní noci. Cisterna s pitnou vodou, co vystřídala vozy s oranžovými světly. Muži, co se usmívali jako Hans Hubermann. Měsíc v úplňku, co není vidět. Místo něj jen světlice. A rány. A děla.

Bojím se. Jako ten pes, co kňučí v boudě, jako ta kočka, co se mi třese v náručí.
Netřesu se. Proč?
Protože jsem si už jako malé dítě přetvořila ty hluboké tóny do válečných zvuků.
Protože mě ty tóny bolí a já od nich utíkám, snažím se dostat pryč.
Protože jsem jako ten pes, jako ta kočka.
Protože vím, že pokud je to válka, nemůžu utéct.
Není kam, protože ty zvuky jsou všude.

Duben měsíc drabble II.

26. dubna 2015 v 17:06 | Kemata |  Povídky
Poslední dobou se musím ke psaní kopat. Doslova. Ani na ta drabble moc náladu nemám, o blogu nemluvě. Jsem věčně unavená, nálada se střídá jako na kolotoči a já nevím, co s tím. Přijdu si rozpolcená, části mého mozku se dohadují a já netuším, co si počít. Ale už jsem se rozhodla, že si sem na blog budu dávat i knižní recenze a věci tomu podobné. Knižní blog mi poněkud chybí.
Nicméně pro dnešek - deset sto slovných mini povídek, psané v rámci akce Duben měsíc drabble.

Budeme mít novou lednici

22. dubna 2015 v 20:17 | Kemata |  Téma týdne
Jak už to bývá, občas se doma něco rozbije, přestane fungovat, začne to být malé a tak podobně. Po nějakém čase tedy přišla řada i na lednici - chudinka stále dělá loužičky. (Nicméně obavy nad tím, že nejde zavřít, se ukázaly jako marné. Mohla za to zapadlá propiska...)
A jak to už také bývá, taková změna pronásleduje celou domácnost - záhadné věci jsou odhaleny, poštovné pomlouváno... Až se už vážně těším na novou lednici. A její světlo.

(Po)city ve slovech

18. dubna 2015 v 18:10 | Kemata |  Téma týdne
Někteří lidé mi vyčítají, že ve svých povídkách zabíjím. Že si vytvořím postavu, ale dám jí osud, který ji stejně brzy dovede k ne moc šťastné smrti. Vyčítají mi, že je přinutím si postavy zamilovat, něco k nim cítím, až z toho mám někdy pocit, že si tu mojí povídku spletli se sedmým dílem Pottera. Ale nevadí mi to. Pravda, když kvůli vám kamarádka probrečí x kapesníčků, je to na zamyšlení. Na druhou stranu někdy přemýšlím, proč to lidem tolik vadí. Proč nějak nepochopí, že ty city jsou jedním z důvodů, proč je skvělé číst. Proč nějak netuší, že autor je za to rád. Moc rád. Protože - kdy jindy se vám podaří někoho rozbrečet či rozesmát, přičemž to sám chce, když ne vaší povídkou (básní, poémou, novelou, románem atd.)?

Kam dál